CHVÁLA POHYBU

O pohybu vůbec

Život se slepotou sebou přináší plno nástrah a nemilých překvapení v podobě nečekaných překážek. To jsem začala pociťovat velmi záhy už jako malá, když jsem se zhoršujícím se zrakem stále častěji o něco zakopávala, někam padala a nahodile se zraňovala. Pro živé, neposedné dítě, kterým jsem byla, bylo velikým utrpením neustále slyšet mamčinu láskyplnou instruktáž, abych "nelítala" a "nebyla rozjívená". Časem mě modřiny a boule skutečně k jakémusi zpomalení dovedly, ale touhu po popobíhání a bezstarostném poskakování mi nikdy nevzaly. A tak jsem své potřebě být v pohybu postupně začala hledat přijatelnější a především bezpečnější podobu. Díky sportovnímu založení svých nejbližších jsem pomalu objevovala, do jakých sportovních radovánek a pohybového vyžití se mohu s mizícím a časem nulovým zrakem také zapojit. Dodnes mě baví a vzrušuje zkoumat hranice toho, co se poslepu dá ještě zvládnout a co už ne. Sport se pro to hodí výborně. A tak...

Nevidomý člověk si ke sportu vyšlapává cestičku obtížněji snad proto, že ani jej, ani jeho přátele nebo rodinu nenapadne, jak se vlastně do nějaké té fitnes aktivity pustit. Řada nevidomých lidí trpí fyzickou nečinností a z ní vyplývající nadváhou. Zábrany pustit se do nějakého sportu pocházejí mnohdy také z pocitů možného ohrožení vlastní bezpečnosti a ze strachu z neznáma. Ráda bych stručně naznačila některé z možností, jež se nevidomým při výběru sportovního vyžití nabízejí. Můj "minivýklad" má být úvodem nebo poznámkou k zamyšlení, možná i ponouknutím k získání chuti dozvědět se víc. Následující řádky předkládám pro inspiraci a jako pootevření dvířek do dalšího rozměru naplněného života, jenž je dostupný i nevidomým.

Od procházek k vysokohorským túrám

Nevidomý člověk, který se s bílou holí každodenně pohybuje po rušných ulicích velkoměsta, se domů vrací často velmi unavený. Pohyb a orientace v trvalém hluku totiž vyžadují maximální soustředění a obezřetnost. Mám proto ráda po takovém návratu jít se projít ven do přírody, a to s "průvodcem". Je velmi příjemné procházet se volně s druhým, který o mou společnost také stojí, a nemuset se přitom soustředit na orientační body, reakce potkávaných a všechny ty spousty vjemů, které jako nevidomá musím neustále vyhodnocovat, když se pohybuju sama. Při společné procházce kráčíme do sebe přirozeně zavěšeni, povídáme, anebo mlčíme, vnímáme zklidňující přírodu... I takové procházky se pro nevidomého mohou stát formou aktivního odpočinku, možností, jak spíše sedavému životu dodávat větší vyváženost.

Je možné - a znám mnoho takových nevidomých - si troufnout i dál a vydat se třeba na túru do hor. Sama tak jezdím už od dětství a mezi mé nejsilnější zážitky z cest patří třítýdenní přechod rumunských hor Rodna a Maramureš. Nevidomý člověk však na takových už náročnějších výpravách musí počítat s tím, že výstupy na hřebeny, a především pak jejich slézání zpátky dolů do údolí, pro něho budou fyzicky náročnější nežli pro jeho vidící průvodce, měl by proto dokázat předem odhadnout své síly. Je to mé mínění založené na zkušenosti, že nevidomý se nemůže pohybovat úsporně a účelně jako vidící, který přesně reaguje na terén prozkoumávaný zrakem s patřičným předstihem. Je zapotřebí počítat také s tím, že postřeh vidícího průvodce a jeho nadšení hlásit každý balvan a každou spáru se po několika dnech úmorného pochodu s těžkým batohem na zádech poněkud opotřebuje. Pak přichází ke slovu tělesná připravenost kritická místa překonávat i bez ohlášení. To pro mě může znamenat třeba jít dlouhodobě s nohama opatrně a zvysoka našlapujícíma, což se časem může stát docela náročné.

Při delších vycházkách nebo přímo túrách je dobré, aby si nevidomý a průvodce vytvořili rejstřík způsobů, jak se nevidomý vidícího drží. Běžně doporučovaný styl provázení je nepochybně funkční, po delším čase z něj však - jako z každého jiného - bolí záda i paže. Nepohodlí ze strnulosti v držení přitom může přejít na oba. Nabízím proto alternativy vedení, které sama běžně využívám. Je na každé dvojici, aby si ověřila, co jim vyhovuje nejvíce.

Místo lokte se zlehka držím za volně visící konec popruhu z batohu průvodce - ať už je to bederní pás nebo ramenní popruh. Je-li to pro dvojici společensky únosné, mohou se držet za ruce nebo jít vedle sebe jen se zaháknutým jedním prstem. Tento způsob samozřejmě v sobě nese poměrně značnou intimitu, a tak u něj platí snad ještě víc než u jiných stylů vedení, že musí být příjemný oběma aktérům. Na druhé straně je při tomto vedení ponechána oběma lidem značná volnost pohybu a jako celek působí dvojice velmi přirozeně a nenápadně. Je možné jít vedle sebe také zcela bez držení, s pažemi pohybujícími se v rytmu chůze, kdy nevidomý občas lehce zavadí o svého kolegu a tím si kontroluje vzdálenost od něj. Je pak na průvodci, aby dokázal odhadnout moment, ve kterém je zapotřebí se opět nějak spojit do "kompaktnější jednotky", aby dvojice třeba překonala náročnější úsek. Takové střídání stylů předpokládá u obou již značnou zkušenost a vzájemnou důvěru. Nevidomý musí věřit, že vidící stále hlídá jeho bezpečnost, a vidící musí spoléhat na rychlost žádoucí reakce nevidomého. Na širších, rovných cestách chodím vedle průvodce tímto způsobem velmi ráda. Řídím se při tom především nasloucháním jeho kroků, jako kontakt však může posloužit cokoli, čím - nebo co na něm - vytváří nějaký zvuk: šustění silonové bundy, vrzání boty nebo popruhu na batohu, zvuk kroků v prašné krajnici.

Ještě větší pocit svobody a přirozenosti pohybu poskytuje chůze za sebou. Ráda tak chodím i proto, že zvuk, jímž se řídím, přichází zepředu a je tudíž jednodušší ho přesně "kopírovat". Za obzvlášť cennou v tomto případě považuji jakousi všudypřítomnou výzvu, která tento styl provází. Musím být totiž absolutně pozorná vůči všem impulzům, jež ke mně od průvodce přijdou. Navíc mám pocit, že v naší dvojici tímto způsobem přijímám rovnější díl spoluodpovědnosti. Pohyb za sebou se dá také využít na velmi zúžených místech, je vhodný zejména při sestupu z hor po velkých kamenech, neboť tím, že se držím průvodce za krosnu, získávám přesnou představu o hloubce a rozmístění jednotlivých "kamenných schodů". Odstup mezi batohem a mnou mi přitom ponechává prostor pro vlastní kroky.

Od procházek k pobíhání

Láká-li nevidomého běhání, nemusí se nechat slepotou odradit. Chce to jen dobře odpružené běžecké obutí a nadšeného průvodce, tzv. traséra. Opět existuje několik způsobů vedení, i když se od sebe zásadně neliší jako při chůzi. Trasér běží vedle nevidomého, s nímž je spojen smyčkou vytvořenou z provázku (např. tkaničky do bot) nebo třeba z gumy do tepláků, kterou oba volně drží v dlani. Sama jsem tímto stylem běhala jen na velmi rychlých závodech, neboť pro toto držení je nutná značná souhra, respektive zrcadlové sladění pohybů nohou i paží tak, aby se trasér a nevidomý vzájemně co nejméně v pohybech omezovali. Je proto také zapotřebí zachovávat stálý rytmus. Přestože většině nevidomých, které znám, tento způsob souhry s trasérem vyhovuje, osobně dávám přednost "vedení navolno". Trasér běží po mém boku mírně přede mnou (asi půl kroku) a já ho volně kopíruju jen sluchem. Pro usnadnění může trasér v ruce nést dětské chrastítko nebo třeba klíče, často ale úplně postačí, že má na sobě oblečenou šusťákovku. V méně bezpečných nebo nepřehledných místech uchopím traséra za zápěstí a tak koordinovaně proběhneme horší úsek.

U obou stylů, a zejména pak u běhu "navolno", jsou nesmírně důležité instrukce, které trasér dává nevidomému. Protože by jejich důkladný rozbor zabral příliš mnoho místa, uvedu jen hlavní zásady:

1. Změny směru - trasér nevidomého upozorňuje na změny směru. Činí tak jednoduchými, výstižnými výrazy typu "táhlá levá", "ostrá pravá", a to v okamžiku těsně před vlastním zahájením zatáčení, tedy ne s dlouhým předstihem. Pro přesnější vyjádření ostrosti zatáčení se mohou použít úhlové stupně (např. 30 stupňů doleva) nebo postavení ručiček na hodinovém ciferníku (např. točíme na jedenáctku). Potom je nutné ohlásit přímý směr: "konec zatáčky", "rovně".

2. Kvalita povrchu -při vedení nevidomého trasér "hlídá" kvalitu povrchu, po kterém spolu běží. Bez kontroly zrakem je velice obtížné vyrovnávat nerovnosti, jež jsou pro vidícího naprostou banalitou. Jen zkušeností se trasér naučí, které typy spár a děr jsou pro nevidomého bezpečně zvládnutelné a které naopak představují nebezpečné místo hrozící výronem kotníku. Obecně lze říct, že praskliny "běžící" rovnoběžně ve směru s chodidly jsou velmi nebezpečné a dvojice by je rozhodně neměla přebíhat. Do této kategorie patří třeba rozhraní trávníku a asfaltu nebo tramvajové koleje. Pokud není možné na takováto místa se nasměrovat kolmo, nebo je nějak oběhnout, je nutné je přejít chůzí. Praskliny a boule, které jsou ke směru chodidel spíše kolmé, jsou v zásadě - a samozřejmě jen do rozumné výšky či hloubky - bezpečné. Zkušený nevidomý může vlnitější či rozpraskané úseky silnice přebíhat nášlapem přes špičky (namísto dopadu na celé chodidlo). Pro tento účel jsme s trasérem zavedli pokyn "nerovnosti" a "hladké" (= konec nerovností).

3. Pokyn, ne popis je důležité, aby trasér nevidomému dával konkrétní pokyny, z nichž pro nevidomého jasně vyplývá, co má přesně udělat. Proto informace "bacha, kočárek" nebo "pozor větev" či "proti nám jede auto, takže opatrně" pro něj nemají v podstatě žádnou cenu, protože z nich nic nevyplývá. Nevidomý potřebuje vědět, kde kočárek je a co to vlastně pro něj znamená: zúžený prostor? náhlá změna směru? a kam? zastavit...? Při běhu je na všechno většinou málo času, vše se odvíjí rychle, za pohybu. Proto často není kdy na dlouhé popisy a zprostředkovávání situace - je nutná rychlá akce. Trasér musí dění kolem rychle vyhodnotit a rozhodnout se, co po nevidomém bude chtít. Hlavně v počátečních fázích vzájemného sehrávání je dobré v nepřehledných situacích raději se zastavit a běh na chvilku změnit na chůzi. Takže první důležitý pokyn je "stop" - to pro velmi vyhraněné situace, nebo "budeme zastavovat, stojíme teď", apod. Výhodnými a žádoucími vlastnostmi traséra jsou proto rozhodnost, průraznost, dobré sebevědomí, akceschopnost.

4. Vyškrtnout slovo "pozor"! z požadavku na konkrétní, jasné pokyny vyplývá, že výrazy typu "pozor", "opatrně", apod. jsou zcela nevhodné. Většina lidí však v momentu nenadálého dění či paniky podvědomě něco takového vykřikne. Protože slůvko "pozor" může mít v různých situacích různý význam (stůj, zrychli, zpomal, něco zleva, něco zprava, překážka před tebou, seshora...), je dobré je nahradit konkrétními výrazy pro konkrétní nečekanost. "Pozor" jako výraz nejvyššího zděšení nebo ohrožení se dá účinně nahradit slůvkem "stůj" nebo jakýmkoli jiným akčním slovesem a patřičnou intonací vyjadřující naléhavost situace.

O běhu ve dvojici nevidomý - trasér by se toho dalo psát ještě mnoho. Každá dvojice, je-li stálá, si společně vytváří vlastní "slovník", který se s přibývajícími zkušenostmi a zážitky neustále rozšiřuje a zdokonaluje. O traséry mezi nevidomými zájemci o rekreační běh bývá spíše nouze. A tak neváhejte!

Plavání

Plavání je jeden z mála vytrvalostních sportů - ne-li jediný, při kterém si nevidomý člověk za určitých podmínek vystačí sám bez vidícího průvodce. A tak vždy, když se mi v mém sportovním životě nedařilo potkat nikoho ke společnému vyběhnutí, zašla jsem si zaplavat do bazénu. Naučila jsem se trasu, našla orientační body v šatně i pro průchod sprchami, a u bazénu jsem se dohodla s plavčíkem, že budu plavat z vnější strany takzvané kondiční dráhy. To je prostor vyhrazený provazem s bójkami plavcům, kteří v době určené pro veřejnost chtějí skutečně plavat, a ne se jen čvachtat a povídat si uprostřed vodní plochy se známým. Hůl si složím na břeh v místě, kde se spustím přímo do vody. Plavčík mi jen na začátku pomůže vysvětlit ostatním, že nevidím, a proto bych je chtěla poprosit, aby mi podél dráhy uvolnili prostor, neboť se podle ní orientuji. A pak se už mohu pustit pěkně "do proudu".

Dnes už plavu výhradně kraulem, neboť je to styl, který mi zaručuje maximální bezpečí a pocit pohody. Při kraulu je totiž stále jedna paže v záběru před tělem, což znamená, že nemohu narazit hlavou do stěny na konci bazénu To hrozí například při stylu prsa. I tak si ale v duchu počítám záběry, abych věděla, kdy obrátku čekat. Počítání je při plavání stylu prsa pro nevidomého v podstatě nutností.

Dá se ovšem plavat taky s průvodcem, i když osobně upřednostňuji soběstačnost podél "lajny", případně stěny bazénu. Průvodce plave vedle nevidomého a krátkými, předem domluvenými signály ho naviguje. Tento způsob samozřejmě vyžaduje, aby nevidomý dobře slyšel a tedy se při jednotlivých záběrech příliš nepotápěl, jak je jinak pro plavecké styly běžné. Plavecký styl prsa je proto v takovéto situaci asi jediný vhodný.

Při závodech nevidomých - a někdy také na tréninku - se uplatňuje navigace ze břehu. Trenér stojí u obrátky a dlouhou tyčí s měkkým koncem jedno nebo dvě tempa před dohmatem se dotkne nevidomého plavce na zádech. Tato signalizace dává plavci větší pocit jistoty, aby nemusel spoléhat jen na své počítání. Při dobré souhře je tato forma pokynu rovněž uplatnitelná pro dokonalé načasování kotoulových obrátek, čehož jsou vrcholoví nevidomí plavci schopni.

Plavat poslepu se dá i venku v přírodě, třeba s navigací ze břehu, ať už voláním nebo přes signály píšťalkou. Mám zkušenosti i s dálkovými soutěžními přeplavbami, kde zrakově postižené plavce naváděly doprovodné lodičky. Plavání pro svůj všeobecně blahodárný účinek lze určitě jen a jen doporučit, nevidomým může pomoci například vyrovnávat dlouhodobou asymetrickou zátěž zad z chůze s bílou holí.

Tandemová cyklistika

Jízda na dvojkole je mezi nevidomými velice oblíbená. Pilotem tandemu se může stát každý, kdo umí jezdit na "singlu", tedy obyčejném kole. Vidící cyklisté někdy mívají z jízdy na tandemu s nevidomým obavy, které jsou však zcela zbytečné. Je zapotřebí se pouze ve dvojici sehrát pro nasedání a rozjíždění a také zastavení a sesedání. Obvykle jako první nastupuje nevidomý, pilot pevně drží kolo. Při zastavování je důležité, aby pilot spolujezdce na takový úmysl včas upozornil a připojil informaci, na kterou stranu se bude sesedat, tedy kam kolo společně nakloní. Pro vlastní jízdu se toho budoucí pilot příliš mnoho učit nemusí, snad kromě přivyknutí si na delší poloměr točení a trochu odlišné reakce kola v důsledku jeho značné délky. Nevidomý od pilota ocení včasné upozornění na přejezd přes nějakou větší nerovnost, aby se i on stihl včas nadlehčit. Jinak je velice příjemné, když vidící nevidomému zprostředkovává krajinu, kterou spolu projíždějí, ale i to závisí na vzájemné domluvě. Často si s pilotem na dvojkole zpíváme nebo si vyprávíme, co jsme kde zažili.

Pro nevidomého je jízda na dvojkole vzácným odpočinkem od jinak víceméně neustálé potřeby se soustředit na něco, co souvisí se směrem pohybu, charakterem povrchu, po kterém jde nebo běží, a tak podobně. Dvojkolo nabízí sportovní vyžití a současně úplné uvolnění a mentální relaxaci.

Kromě vlastní jízdy na kole je občas zapotřebí z něj sesednout a chvíli ho třeba jen vést. Osvědčuje se způsob, kdy pilot vede dvojkolo, nevidomý se drží svých zadních řídítek a následuje pohyb kola. Ve velmi zúženém prostoru se nevidomý může držet kola úplně zezadu, třeba za tašku na nosiči, a kráčet tak zcela v zákrytu kola. Tímto způsobem je dvojice schopna bezpečně a elegantně s dvojkolem absolvovat schody, eskalátory a pohyb v davu v metru. Nedá mi, abych nepodotkla, že při nástupu do soupravy metra se může začínající pilot pěkně zapotit, když vidí blížící se protější dveře a část dvojkola je stále ještě na perónu. Chci každého ujistit, že jsem se doposud setkala pouze s dvojkoly, která se vešla do prostoru mezi oběma dveřmi, tedy přesně na šířku vagónu pražského metra. Že by se s přepravou dvojkol počítalo už při výpočtech rozměrů vlakových souprav?

Horolezení

Znám plno nevidomých - a sama mezi ně patřím -, kteří tomuto sportu holdují. Možná na první pohled nepředstavitelná činnost je ve skutečnosti i poslepu docela snadno proveditelná. Nevidomý - samozřejmě v patřičné lezecké výstroji včetně přílby - leze vždy jako druhý, tudíž je stále jištěn. Nad vidícími má hned jednu očividnou výhodu - netrpí závratěmi.

Kdybych měla vysvětlit, co mě na lezení tolik přitahuje, odpověděla bych, že je to asi přímý kontakt se zemí a možnost si doslova osahat a rozmyslet každičký krok. Obvykle při chůzi nebo běhu totiž nikdy do poslední chvíle nevím, co se mi ocitne pod nohou. Na skále mám všechno pod rukama, na vše je dost času. Možnost nespěchat, což je tady vlastně nutností a předpokladem úspěšné cesty, mě k lezení vábila ještě v době, kdy jsem procházela každodenním náročným běžeckým tréninkem se stálou přítomností zneklidňujících stopek. Horolezení mi umožňovalo od tohoto tlaku si odpočinout a učilo mě obracet soustředění do přesných, rozvážných pohybů namísto rychlé, výbušné akce.

Při slaňování je třeba nevidomého upozornit na případný převis, aby ho krok do prázdna nezaskočil a on neztratil stabilitu. Nevidomý dále potřebuje informaci o tom, kdy má čekat "přistání na zemi".

Jediným poněkud nepříjemným následkem horolezení, který vidící nezakouší, je zhoršená schopnost číst Braillovo písmo. Jemná kůže na prstech se totiž na skále obvykle sloupne a obnaží se citlivější vrstva. Čtení pak může opravdu bolet. Ale jen trochu.

Vodní sporty

Je toho u vody hodně, čeho se nevidomý člověk může aktivně zúčastnit, počínaje sjížděním řek na raftech i kánoích a konče i tak náročnou záležitostí, jakou je wind-surfing. Nebudu se pouštět do detailních popisů jednotlivých aktivit, omezím se jen na jednu, podle mého důležitou poznámku.

Pro vidící, kteří se s nevidomým člověkem pustí do nějakého sportu na vodě nebo ve vodě, je dobré si uvědomit, že hlavní smysl - sluch, kterým nevidomý získává informace, je vodou oslaben nebo přímo otupen. V situacích, jako je sjíždění jezů nebo rychlá voda obecně, je mnohdy takřka nemožné kontaktovat se hlasem. Nezbývá než uchylovat se k dotykovým signálům, protože vizuální signály nevidomý neregistruje. Může se potom ale snadno přihodit, že se vůbec nedozví, co se děje, případně co se po něm žádá. Situace se může stát opravdu nebezpečnou, převrhne-li se do vířícího proudu loď. Nevidomý ztrácí schopnost orientace, neví, kam má za lodí plavat. Proto je důležité se předem domluvit, kdo a jak s ním bude komunikovat doteky. To také bude člověk, který v případě, že nevidomý z lodi do hlučného proudu vypadne, pro něho do vody skočí. V případě nutnosti pak zbytek posádky hází záchranné pomůcky vidícímu, který je s nevidomým ve fyzickém kontaktu. Je to jediný způsob, jak podobné situace řešit. Tato je samozřejmě extrém, ale i do těch se nevidomí při sportování dostávají.

Lyžování

Podobně jako při běhu využívá nevidomý člověk při lyžování průvodce, traséra. Pro běžecké lyžování se nejlépe osvědčil způsob vedení, kdy trasér jede před nevidomým a dává mu slovní instrukce. Jsou velmi podobné těm při běhu. Některé dvojice jezdí i vedle sebe, což je z pohledu traséra forma jistě pohodlnější. Nevidomý však při tomto způsobu vedení může zažívat větší problémy s rovnováhou, neboť hlas i ostatní zvuky, které ho navigují, nepřicházejí ze směru jeho pohybu, zepředu, ale z boku. Pro lepší slyšitelnost pohybu si trasér může na hůlky přivázat rolničky nebo zvonečky, případně na hůlky navléknout kovové kroužky od záclon. Chrastítka se neosvědčila, v mrazu praskají.

V dobře upravené stopě je běh na lyžích snadnější, neboť stopa usnadňuje navádění. Požitek z lyžování je pro nevidomého, víc než pro vidícího, ovlivňován kvalitou sněhu. Sama v tomto směru rozlišuji sníh "tichý", tedy prašan, na němž mé lyže nevytvářejí hluk. To pro mne znamená dobrou slyšitelnost lyží a hůlek traséra, což značně přispívá k pocitu jistoty hlavně ve sjezdech. Trasér se také tolik nenakřičí. Naopak "hlučný" sníh, tedy starý a přemrzlý, je velkou nepříjemností, neboť přes hluk působený pohybem mých vlastních lyží slyším něco dalšího jen velmi matně. Jindy nenáročné a snadno zvladatelné sjezdy se najednou stávají děsivým zážitkem.

Pro lepší slyšitelnost při sjezdech může trasér za zády ťukat hůlkami o sebe. Je to často jediný zvuk, jenž mě při sjezdu za ním vede. Nebezpečnější nebo úzká místa je možné sjíždět tzv. "za hůlky", kdy trasér podá nevidomému hůlky a ten je chytne za kotouče. Své hůlky má přitom volně zavěšené za poutka na zápěstích. Po nácviku podání a chycení hůlek i jejich puštění po sjezdu se dá dosáhnout úplné plynulosti, bez potřeby zastavovat se. Některé dvojice spolu sjíždějí vedle sebe tak, že se drží za ruce. V takovém případě je vnitřní lyže postavená rovně a oba pluží či odšlapují pouze lyží vnější. Tento styl sjezdů je náročnější na souhru, pro nevidomého je ale pocitově velmi bezpečný, a to zejména je-li trasér výrazně vyšší hmotnosti a má-li na lyžích dobrou stabilitu.

Nevidomý se na běžkách může pohybovat i tzv. bruslením. Oproti klasickému stylu je tento způsob náročnější na udržení přímého směru, neboť se z něj při bruslení lyžař stále vychyluje. Bruslení proto představuje vyšší výkon i pro traséra, neboť nevidomý může potřebovat častější korekce směru. Dokonalé ovládnutí techniky bruslení je však pro nevidomého s dobrou fyzickou kondicí jednodušší než u klasického stylu, neboť klade menší nároky na rovnováhu. Ta pro něj při klasickém stylu běhu bývá značným oříškem.

Na lyžích ještě více než při atletickém běhu platí, že se trasér musí rozhodovat rychle a nevidomého informovat přesně o tom, co má udělat. Je dobré a praxí prověřené do slovníčku pokynů a informací zařadit také výraz typu "ležím vpravo", "ležím vlevo". To pro situace, kdy jízdu nezvládl trasér, a pak je vhodné, aby na něj nevidomý počkal.

Podobné zásady jako při sjíždění na běžkách platí i pro sjezdové lyžování. Protože cílem při sjíždění svahů bývá často maximální rychlost a vyhledávání obtížných míst, jako jsou boule, zajímají se nevidomí více o lyžování běžecké.

Při lyžování,výrazněji než u jiných aktivit s průvodcem, je důležitým předpokladem pro traséra silný výrazný hlas. Několikrát jsem zažila, že po závodě v běhu na 15 nebo 20 kilometrů můj trasér ztratil hlas a řadu dní vůbec nemluvil. I za to jim patří obdiv.

Další možnosti sportování

Existuje ještě celá řada dalších sportovních aktivit, které si může vychutnat i nevidomý. K velice oblíbeným sportům patří kolektivní míčová hra zvaná golbal. Hraje se s ozvučeným medicinbalem, který proti sobě po zemi se značnou rychlostí kutálejí dvě trojčlenná družstva. Cílem hry je dát co nejvyšší počet gólů do branky, kterou svými těly družstvo brání. Jiným sportem, jenž má také ráz společenský, jsou kuželky, ve kterých se mezi oddíly zrakově postižených sportovců pořádají turnaje po celé republice i v zahraničí. Veliké oblibě - a to i mezi mladšími zrakově postiženými - se těší tzv. showdown, neboli aplikovaný stolní tenis pro nevidomé. Po desce stolu se zvýšenými mantinely hráči za pomoci dřevěných pálek přesouvají ozvučený pevný míček. Snahou hráčů je trefit se míčkem soupeři do branky, kterou je snížený otvor na obou stranách hracího stolu.

Osobně mě přitahuje zkoušet nové věci, testovat hranice. A tak jsem se vydala třeba zkoumat aerobik a možnost nevidomého zapojovat se do takových kurzů v běžných fitnes centrech spolu s vidícími. Objevila jsem tak dostupnost především step aerobiku, kde mi právě ona "bedýnka" velice usnadňuje orientaci v prostoru tím, že ho jasně vymezuje. Poté, co se mi podařilo najít cvičitelku dokonale ovládající terminologii, měla jsem vyhráno. Podle předem naučených kódů - terminologických pojmenování jednotlivých kroků a pohybů - které cvičitelka včas a do přesného rytmu hudby vyvolává, mohu s ostatními cvičit i komplikované sestavy.

Docházení do podobných center může být velmi vhodnou a zábavnou pohybovou aktivitou pro nevidomého také s průvodcem. Ve dvojici se spolu mohou naučit pohybovat v posilovně, nebo si najít nějaký kurz, v němž průvodce zpočátku nevidomému více popisuje jednotlivé cviky a pomáhá třeba i překonat rozpaky cvičitelky z jeho přítomnosti. Časem pak, jak si nevidomý postupně vystačí stále více sám, už si dobře zacvičí i samotný průvodce.

Možností najít si svou pohybovou aktivitu a zařadit ji do běžného denního rytmu je pro nevidomého člověka bezpočet. Jeho okolí mu může pomoci získat konkrétní představu o pestrosti nabídky, pomoci mu leccos si vyzkoušet na vlastní kůži - a pak ho v jeho rozhodnutí sportovat podporovat, aby mu zájem o stav vlastní fyzické schránky vydržel. Radost z pohybu je osvobozující a dodává člověku chuť i sílu do všeho dalšího konání. Ať vás ta radost nikdy neopouští, milí přátelé!

Pavla Francová
ukázka z knihy „Nevídáno“, vydal Okamžik 2002

© Okamžik, z. ú., 2016